Drahá pochoutka – lanýže

Nejtypičtější kuchyní, kde se s lanýžem setkáme, je ta francouzská, ale gurmáni spíše upřednostňují Italské. Jejich francouzské označení „truffe“ pochází z latinského označení hlízy „tuber“. Lanýže byly za pochoutku považovány už v době antiky, kdy se konzumovaly obalené v husím sádle. Tyto houby byly vždy ve velké úctě, neboť se o nich tradovalo, že se na zem dostaly po úderu blesku. Další legenda mluvící o zázračné houbě ji spojuje s farmářem, který sledoval své prase. Poblíž stromu prase vyrýpávalo divné houby, po jejím snědení se mu nic nestalo. Farmář neváhal a houbu také ochutnal. Po jejich snědení se bezdětnému páru narodilo třináct dětí.
černé lanýže

Nebylo to jen Francouzi, kteří používali lanýže pro jejich účinky, ale také staří Řekové a Římané věřili v jejich zázračné působení na tělo i na duši. Následující středověk na lanýže pohlížel negativně, neboť církev je považovala za ďáblovo znamení. Až s nástupem Ludvíka XIV., který je miloval, se jejich obliba zase vrátila. Největší obliba přišla spolu s devatenáctým stoletím, kdy se po celé Evropě mělo najít více než 2 000 tun hub. Ale během 1. světové války byla zničena velká část půdy vhodné pro jejich pěstování.

Lanýže se dělí na tři základní druhy – bílé, černé a burgundské, liší se svou chutí. Ty bílé mají pronikavou štiplavou chuť s nádechem šalotky, černé jsou charakteristické zemitou a intenzivní chutí. Nejvíce aromatické a delikátní jsou burgundské. Dále se dělí na letní, podzimní a zimní.
rozkrojený lanýž

Lanýže nejvíce rostou v kořenech kaštanů, dubů, lísek a buků, daří se jim v lokalitách s teplejšími dny a chladnými nocemi. Změnou klimatu a pravděpodobně i velkou poptávkou po těchto houbách se jejich nalezené množství rok od roku snižuje. Objevují se již obavy odborníků o jejich úplné vymizení. Plodnice se nepodařilo vypěstovat uměle.

Letní lanýže je možné najít i v Česku, ale v tomto případě pozor, neboť tyto houby jsou zákonem chráněny a jejich sběr může vyjít pěkně draho.